Grafologie více než diagnostika osobnosti - předmluva
S grafologií jsem se poprvé seznámil před řadou let. Nechal jsem si vypracovat rozbor rukopisu a opravdu mě zaskočilo, kolik informací o sobě jsem najednou obdržel. Některé z nich tehdy nezapadaly do mého sebepojetí, ale postupem času jsem připustil jejich oprávněnost. Pouze několik bych odmítl i dnes. I když bych měl podle svých současných zkušeností k tomuto rozboru jisté odborné výhrady, na způsob, jakým jsem o sobě začal uvažovat, měl důležitý vliv.
Navíc jsem v souvislosti s ním pocítil potřebu se něco podobného naučit. Ani jsem při tom nepřemýšlel, jestli k tomu mám potřebný talent. Grafologie mě doslova posedla. Díky známým v antikvariátech jsem si začal opatřovat učebnice od Saudka, Schönfelda, Petery a dalších, a postupně k nim přibyla také řada knih zahraničních autorů.
Moje představa o grafologii se při tom proměňovala v obdobném směru, jako probíhal její skutečný historický vývoj, tj. od zájmu o jednotlivé znaky ke zkoumání celku písmového prostředí a základních tendencí či vztahů v něm, které mají pro určení konkrétních významů znaků zásadní význam.
Narazil jsem tak na nebezpečí fragmentárního myšlení, které vytrhuje jednotlivé znaky, symboly či pohyby z kontextu a jehož výsledkem jsou, vedle příruček tzv. grafologické abecedy, také některé manuály kresebných testů nebo zjednodušující publikace o řeči těla.
Moje studium však také naráželo na nepochopení ze strany mého okolí, které nesouviselo pouze se „socialistickým realismem“ té doby, a já jsem cítil potřebu obhajovat grafologii a její serióznostna tzv. „vědeckém základě“.
Podstatou této obhajoby je pro mě to, že grafologie není něčím mimo oblast psychologie, ale její skutečné kořeny vycházejí z psychologie výrazu. Jako psychologie rukopisu je proto pouze jednou z mnoha psychodiagnostických metod, i když metodou, která umožňuje uchopit osobnost poměrně komplexně.
Psychologie písma se tak pro mě stala úvodem do prastaré řeči výrazu a já si uvědomil, že prakticky vše, s čím se v životě setkáváme, má nějaký výraz. Ať je to způsob chůze, gestace či mimiky, držení či stavby těla, hlasové intonace, ale svůj výraz má například také životní prostředí nebo jednotlivé kulturní epochy. Výraz je tedy jakousi univerzální řečí, kterou přirozeně hovoří celý vesmír. Proto je také porozumění výrazu založeno na instinktivním základě a neschopnost naladit se na výraz okolí poukazuje na určitou „existenciální vykořeněnost“.
Obdobné zkušenosti s výrazem měl při své cestě do Afriky C. G. Jung. Ve své autobiografii o tom píše: „Moji černoši se vůbec ukázali jako znamenití znalci charakteru. Jedna z jejich intuitivních poznávacích metod spočívala v tom, že dovedli nepřekonatelně pochopit a napodobit způsob výrazu, gesta a chůzi svých objektů, a tak se jim dostat pod kůži. Zjistil jsem, že jejich znalost emoční povahy lidí je překvapující. Nevyhýbal jsem se dlouhým rozhovorům, které vysloveně milovali. Tak jsem se mnohému naučil.“
Něco podobného jako Jungovi černoši dělá instinktivně řada laických grafologů, když ve vzduchu „obkreslují“ pohyb a tvary rukopisu, nebo tak vědomě činí terapeuti zaměření na práci s tělem, když napodobují držení těla svých klientů. Podstatou psychologie výrazu je tedy vztah mezi vnějším výrazovým projevem a vnitřním prožíváním, přičemž abychom se dostali k typickým dlouhodobým výrazovým vzorcům, jež souvisejí s charakterovou strukturou, je třeba se naučit odečítat vliv situace a stylizace.
Zájem o to, jak mohou klienti informace získané z rozboru rukopisu lépe využít, mě pak přivedl k praktickému studiu psychoterapie. Díky němu pro mě rukopis přestal být pouze předmětem diagnostiky a stal se „fixovaným snem v pohybovém kanále“, jehož části je možné znovuprožívat, asociovat k nim či je nechat rozvinout v proces.
Získal jsem také řadu zkušeností, díky nimž jsem pochopil, že metoda není vším. Systematická metoda směřující od zachycení celku rukopisu k jednotlivostem představuje jistě dobrý nástroj, podstatnější však je, kdo tento nástroj užívá.
Vztah k rukopisu, který vzniká během konkrétního rozboru, je vlastně určitou obdobou terapeutického vztahu a záleží při něm proto také na kvalitě tzv. žitých postojů diagnostika, jimiž jsou např. míra akceptace rukopisu, schopnost empatie k němu, uvědomování si vlastních emocí a pocitů během rozboru atd. Tyto žité postoje celou prací grafologa prolínají a na nich také do značné míry spočívá způsob užití metody.
Psychologie písma tak patří mezi diagnostické metody, které jsou výrazně závislé na osobnosti diagnostika. Podle mých zkušeností přitom nezáleží pouze na jeho vzdělání a letech praxe, jak bývá často uváděno, ale především na míře integrity jeho osobnosti, jež souvisí právě s výše uvedenými postoji.
Při rozboru rukopisu ve skupině jsem měl možnost mnohokrát pozorovat, jak stejný rukopis probouzí v každé osobnosti trochu odlišné emoce a pocity. Toto „emocionální pozadí“ rozboru, kterým se zatím grafologie nezabývala, vzniká na základě osobní historie diagnostika, která je nevědomě přenášena do konkrétního rozboru.
To jak bude rozbor probíhat, je tedy do jisté míry ovlivněno již ve chvíli prvního setkání s rukopisem, kdy se takto spontánně vytváří perspektiva, z níž je rukopis nahlížen. Zvědomnění tohoto procesu prohlubuje nejen kvalitu diagnostické práce, ale z psychologie písma se tak může stát cesta skutečného osobnostního rozvoje a zrání. Uvědomování si celého procesu rozboru rukopisu je podle mého názoru také skutečným základem grafologické etiky.
Během let výuky jsem se s kolegy i studenty opakovaně přesvědčoval o tom, že grafologem se člověk nestává snadno a rychle, jak inzerují mnohé grafologické kurzy a příručky, ale spíše pozvolna a s přirozenými „problémy růstu“.
Domnívám se, že je tomu tak proto, že učení se psychologii písma není typem studia, na který jsme ze standardních škol většinou zvyklí. Jeho základem nejsou pouze teorie a informace, ale především vlastní zkušenosti, které mimo jiné rozvíjejí a kultivují vnímání a výrazovou paměť, a ty prostě nelze získat během několika dnů. V rámci skutečného učení se psychologii písma se tak vlastně pozvolna mění způsob naší existence.
To je přístup, který je blízký pojetí umění ve východní tradici. Podobně jako studoval Eugene Herrigel zenové umění lukostřelby, v jehož průběhu zažíval frustrace spojené s pokusy nestřílet, ale nechat „to“ vystřelit, také grafolog se postupně učí rozbor rukopisu nedělat, ale spíš ho, jakkoli to zní paradoxně, nechat, aby se uskutečnil sám (viz kapitola Zkušenost plynutí v grafologii). K tomu je třeba vedle mnoha zpracovaných zkušeností také hluboká důvěra v proces, který je reflektován, ale jemuž by ego ani vůle neměly klást překážky.
Grafologie dnes proto podle mého názoru nepotřebuje další popularizaci, ale spíše trpělivost a sebereflexi při studiu, a také odpovědnost a záruky kvalit ve vztahu ke klientům. V málokterém oboru totiž existuje tak rozdílná kvalita služeb jako v oblasti grafologie. To zároveň vedlo ke skutečnosti, že grafologie byla řadou psychologů, ale i laiků považována za téměř bezcennou, ačkoliv je dnes validita určitých grafologických metod jasně dokázána (viz např. Test Mladá Fronta Dnes z 3. 2. 1999). O úrovni práce kvalitního grafologa se však již v minulosti přesvědčila řada významných osobností západní psychologie, např. L. Klages, C. G. Jung, H. Eysenck a další.
Při psaní této knihy jsem si nasadil masku „objektivního vědce“, i když výběr informací, které zde uvádím, je pochopitelně subjektivní a vychází z mého studia, praxe i přesvědčení. Jeden z důvodů je i ten, že nechápu zde uváděné myšlenky jako nějaké svoje vlastnictví, ale spíše jako součást určité dlouhodobé linie či tradice. Měl jsem také obavy, aby nevznikl text z nedělních příloh novin nebo populárně naučná publikace psaná ve stylu „rozhovoru se strýcem Karlem“. Jistou sevřenost textu jsem se však snažil vyvážit množstvím a výběrem ukázek.
Chtěl bych popřát všem zájemcům o psychologii písma, aby v nich následující ukázky oslovily ty části jejich osobnosti, které řeči výrazu již dávno instinktivně rozumějí, protože na nich spočívá to nejzákladnější z grafologické praxe.
Jan Jeřábek
